Panna nebo orel

Mám ráda tenhle typ ulic… Temné a špinavé. Staré kamenné kostky časem vytrhané z dokonalé mozaiky leží mezi výmoly. Několik starých aut, jež připomínají, jak to tu chodilo dřív, stojí na dřevěných špalcích, které dřív nebo později zaniknou v žhavém chřtánu ohně, jenž udržují bezdomovci.

Nažloutlé letáky s datem minulého roku se vznášejí nad silnicí, jako by snad levitovaly, čas od času udělají kotrmelec nebo se zachytí a kamenné patníky.

Mám ráda tenhle pocit, když se utápím v myšlenkách, když mi v uších znějí jeho slova. Je to okamžik, kdy se vracím zpět, k časům dávno minulým, k místům, která dnes halí už jen prach nebo popel. Dovolím si na chvíli zavřít oči, lehký vánek s vůní vanilky mě konejší a dává mi pocit, že je vše, jak by mělo být, že jsem, kde bych měla být. Všechno je najednou tak správné, a když otevřu oči, domy kolem mne září barvami, naleštěné výlohy lákají ke koupi nejluxusnějšího zboží. Z bezdomovců se stali elegantní muži v padnoucím saku s doutníkem. Kamenné kostky zapadly přesně na svoje místo. A přes to všechno je tu tma a špína. Všechno a nic…

S povzdechem mě vlastním vložím špičku s cigaretou mezi plné, popraskané rty. Zašedlou zeď s vrytými nápisy a starými polepy ozáří plamen a za chvíli se mi valí z úst kouř. Rozepnu si jeden knoflík saka. Je mi dobře… Po dlouhé době, je mi konečně fajn.

Z úst vypustím kouř, který nabyde tvaru kola. S klidem ho sleduji opřená o zelenou pouliční lampu. Oči putují po ulici, od domu k domu, z jedné strany na druhou, až se nakonec podívám na zem. Krátký okamžik štěstí, jenž jsem si dopřávala doplněním nikotinu, vystřídala melancholie při pohledu na zasychající kaluž krve.

„Sakra,“ zamumlala jsem svůj duševní povzdech a otřela si ušpiněnou botu o trs trávy, který bujel ve spáře mezi kostkami. Znepokojeně si odklepnu dohořívající cigaretu a znovu se dám do pohybu. Nehodlám stát nad místem něčí smrti… ne dnes.

„Slečno, slečno…“ zachraptěl na mě přes ulici muž. „nemáte ještě?“ v zapadlé tváři zazářily dvě zelené oči, když jsem si popotáhla. Vyfoukla jsem kouř jeho směrem a ušklíbla se.

„Ne, tohle je poslední,“ odtušila jsem a prsty přejela po nové krabičce v kapse u kalhot. Bez dalšího slovo jsem se otočila, vyfoukla další obláček kouře a šla dál. Netrápilo mne, že jsem mu lhala. Kolikrát lhal on? A pro co? Pro pár zpropadených drobných, aby si mohl šlehnout další dávku doufaje, že tohle bude jeho poslední – zlatá.

Nadávky za mnou pomalu zanikaly, jak jsem se vzdalovala. Odhodila jsem nedopalek a zapálila si další. V zádech jsem cítila vzteklý, nenávistný pohled. Sledoval mě, napadlo mě hned a nohy mě zavedly do slepé uličky.

Z kanalizace stoupala pára, zápach moči a hniloby. Byla jsem si jistá, že by stačila chvilka hledání a odněkud by na mne vypadla mrtvola. Možná i víc, kdo ví…

„Naval…“ muž utichl ve své hlasité projevu, jakmile nenašel cíl svého hněvu – mě. Pátravě hleděl do tmavých koutů, nakláněl hlavu a přešlapoval na místě. Vyčkával. Zřejmě patřil mezi ty zkušenější a očekával, že vylezu z úkrytu, jakmile bude dvě minuti ticho.

„Kurv*!“ odplivl si a rázoval uličkou dál, hlouběji do stínů. Ke každé temné skulině se přibližoval, světlo z pouličních lamp sem nedoléhalo a světelný smog byl jen chabou náhražkou.

V uličce se vzedmul vítr, rozezněl kovové oplocení, jež ji dělilo na půl, popohnal letáky na zemi, aby se jich víc nahrnulo na hlavní třídu… na bývalou hlavní třídu, pohrával si s dlouhými umaštěnými vlasy muže.  Neonové světlo nad zbankrotovaným barem samo od sebe zablikalo jako stroboskop.

Muž stačil naposledy vydechnout, než ho objaly nenasytné ledové ruce smrti. Moje ruce…

Bezvládné tělo se sunulo podél zdi k zemi, skleněné oči naplněné stopami prožitého děsu se upíraly k nebi. K nebi bez hvězd, bez naděje… Pootevřená úst v posledním marném pokusu o křik se bezděky plnila krví.

Vyšplhala jsem po požárním žebříku na střechu pětipatrového domu. Byl čas zmizet… Pěl vítr kolem mě. Nebo to byla jen instinktivní myšlenka? Nohy mě vodily po kraji střechy, abych viděla na mrtvolu. Do tmy zářili jen ty zelené oči. Jako šelma, má oči jako šelma. Napadlo mne, než mé myšlenky sklouzly k budoucnosti, která je taková, že ho brzy sežerou psi… nebo lidi. Přiznala jsem si i tu horší variantu.

Cirque - prolog

Prolog

Karty vylétly z klaunovy ruky vzhůru a za zvuku škodolibého smíchu se snesly zpět a dopadly na desku stolu. Všechny rubem na vrch krom jediné.
Oba muži na sebe pohlédli. Jeden se ptal, druhý se smál. Těžký vzduch ve stanu smíšený s pachem zvířat je i přes všechna ta léta tížil, škrábal v krku. Slabé světlo jedné ubohé lampy vykreslovalo jejich tváře. Klaunův krutý výraz se ztrácel pod líčidly, vystouplá brada se skrývala pod žlutými vlákny, jež také nahrazovaly jeho vlasy. Natrhnutý ret dobře skryl rudou barvou a stejně tak i jizvu na obočí. Jeho tvář tak hyzdil jen křivý několikrát zlomený nos.

„Pikové eso,“ zamumlal klaun skoro nevěřícně. Roztáhl rty do úsměvu, kterého bylo záhodno se bát, a dodal: „dáma,“ v očích mu přebíhaly jiskřičky a zhrdla opět vyklouzl onen škodolibý smích. Muž naproti němu v tichosti seděl dál. Prohlížel si onu kartu, jež mu měla mít osudnou. Dáma – pikové eso.

Muž se sesunul na židli. Přes jeho tvář přeběhl stín a pochybovačný úšklebek. Nevěřil kartám.

„Směješ se, Cizinče, ale pohleď…“ klaun namátkou vytáhnul z balíku karet jednu další a vyložil jí vedle pikového esa. „devítka srdcová, Cizinče, jezdec, cožpak to nevidíš?“ nahnul se přes stůl a dlouhým nehtem poklepal na tvář muže.

Výrazné lícní kosti, věrné čokoládové oči, kulatý obličej obklíčený mahagonově hnědým vlasy stáhnutými do culíku černou mašlí. Plné rty se kroutily do vřelého úsměvu.

„Nevidíš?“ opakoval klaun. „dvacet devět a jedna,“ klaun vytáhl další kartu z balíčku, aniž by se do něj podíval. „pikový král – Lilie, vždycky jsi byl ctnostný, ne?“ klaun se opět zasmál. „ctnostný a hlupák,“ pleskl dlaněmi o desku stolu. Muž naproti němu sebou cuknul. Mahagonové vlasy mu spadaly do obličeje. Mračil se a kousal si spodní ret.

„Co s tím?“ zeptal se nakonec, když klaunův smích utichl. „mám snad věřit tvým kartám? Hloupým obrázkům?“ máchl rukou, ale dřív než stihl karty smést ze stolu, zastavila ho klaunova ruka. Pevně ji stiskl a přitlačil na stůl.

„Věř si, čemu chceš, Jezdče,“ pohlédl mu do čokoládových očí. „ale karty nelžou,“ muž mu vytrhl ruku a vstal od stolu. „nikdy nelžou!“ zvolala za ním klaun a dal se znovu do smíchu.